O stěhování je známo, že jde o poměrně náročný sled úkonů, počínaje balením věcí přes jejich přesun na nové působiště a konče jejich vybalováním a úklidem. Stěhování je navíc ztěžováno pobytem v novém prostředí, na které nejsme zvyklí, a musíme kromě fyzické námahy vynakládat určité úsilí k psychickému zvládání přizpůsobení se jiným zvyklostem.
Jestliže bychom porovnávali stěhování s vyklízením pozůstalosti v Praze, možná vás napadne, že vyklidit byt je přece nesrovnatelně jednodušší proces. Prostě jen do prostor vletíte s kamarádem, oba s navlečenými rukavicemi a v montérkových overalech, a berete do rukou jednu věc za druhou, vynášíte je do přistaveného auta či bikranu, a během pár hodin je hotovo – prázdný byt. Maximálně vás zdrží demolice některých kusů nábytku či vytrhávání linolea a demontáž stropních svítidel. Pokud jde o věci, co se vyhazují, nemusíte dbát o nějakou opatrnost s jejich nakládkou, takže jde spíše o hrubou manuální práci.
Zapomínáme však na jednu důležitou věc. Pozůstalost je pozůstalost, jsou to předměty, které bral do rukou někdo blízký, koho jsme měli rádi a milovali, a kdo tu již s námi není. Schází nám tu jeho přítomnost, a pokud to vysloveně nebyl nějaký zloduch, což nebývá u milovaných příbuzných pravděpodobné, může být vyklízecí akce mnohem náročnějším náporem na psychiku, než stěhování.
Už jen samotný pobyt v tomto prostředí může být skličující, protože nebožtíka stále vidíme kolem nás, a tak je rozumné pověřit touto operací profesionály, kteří s dotyčnou osobou neměli nic společného. Je totiž mnohem snazší vyklízet byt po někom, koho jsme nikdy neviděli a osobně neznali, protože nás s ní nespojují žádné zážitky. Jde jen o hromadu nějakých předmětů a probíhá to v podobném duchu, jako když nakupujeme v second handech oblečení, co někdo někdy nosil, anebo pořizujeme starožitný nábytek, který někdy někomu patřil.